Rosa Parks bola omnoho viac, ako len tichou demonštrantkou proti rasovej segregácii.

Odmietla uvoľniť svoje miesto belochovi a navždy tým zmenila Ameriku. Rosa Parks stála pri zrode konca rasovej segregácie

Ve Spojených státech bylo otroctví zrušeno 18. prosince 1865. Bělošské obyvatelstvo jižanských států se s tím ale nehodlalo smířit. Na přelomu století přijalo zákony Jima Crowa, díky nimž mohlo pokračovat v rasové segregaci.

Otroctví skončilo, ale Afroameričané nadále pociťovali podřadnost svého postavení ve společnosti. Byly pro ně zřízeny oddělené školy, knihovny, nemocnice, věznice i restaurace. Smíšená manželství byla zakázána a „barevní“ se nesměli stěhovat do bělošských čtvrtí.

Toto ponižující a nespravedlivé dělení skončilo až téměř o sto let později. Tehdy se spořádaná, vzdělaná a hrdá Afroameričanka Rosa Parks rozhodla tichým protestem upozornit na nesmyslnost rasové segregace. V autobuse odmítla přepustit své místo bílému cestujícímu, nechala se zatknout a spustila tak lavinu bojkotů a protestů, které nakonec vedly ke zrušení segregačních zákonů.

Rosa Parks

Konec otroctví neznamenal konec nerovnosti

Narodila se 4. února 1913 v Alabamě a kvůli barvě své pleti zažívala odmalička ústrky. Chodila do školy pro „barevné“, která ovšem fungovala jen pět měsíců v roce, a zatímco její bílí vrstevníci se vozili v autobuse, ona musela se svými afroamerickými spolužáky chodit pěšky. O tom, že svět se dělí na černé a bílé, se dozvěděla brzy. Z útlého dětství měla vzpomínku na jeden večer, kdy zvenčí slyšela hlasité zvuky. Maminka jí později vysvětlila, že onu noc dělal v sousedství razii Ku Klux Klan.

” Viděla jsem ten autobus projíždět každý den. Ale já na to byla navyklá, neměli jsme jinou šanci než se přizpůsobit. Ten autobus byl pro mě jedním z prvních důkazů, že existuje černý a bílý svět.

Nelehký byl i její rodinný život. Její otec a matka se rozvedli, když jí byly dva roky. Od otce, který pracoval jako tesař, se s matkou (učitelkou na základní škole) odstěhovali k prarodičům Rose a Sylvesterovi. Ti jí vyprávěli o svém životě v otroctví, což v ní zanechalo nesmazatelnou stopu. A Rosa si nedělala iluze o tom, že idea podřadnosti jedné barvy kůže skončila. Jedné noci měl kolem jejich farmy pochodovat Ku Klux Klan a vyděšené děvčátko jen sledovalo, jak před domem stojí její dědeček s puškou připravenou k obraně.

Rosa po základce pokračovala na střední školu, což tehdy u Afroameričanů zdaleka nebylo pravidlem (jen 7 % z nich mělo středoškolské vzdělání). Její cesta vedla na učitelskou střední školu v Alabamě, kterou ale nakonec musela přerušit. Její babička vážně onemocněla a Rosa se o ni musela postarat. Když se po jejím skonu chystala vrátit do školních lavic, onemocněla její matka. Rosa tak přebrala péči o domácnost, o svoji nemocnou maminku a její bratr Sylvester zase musel zvládat roli hlavy rodiny a nosit domů peníze.

Rosa Parks a reportér Nicholas C. Chriss sedíce v autobuse po ukončení rasové segregace v autobusové dopravě

Rosa Parks

Rosa si své vzdělání dokončila až v roce 1934, dva roky po své svatbě. Jejím mužem se stal Raymond Parks, o deset let starší holič a aktivista. Šlo o moudrého muže, který měl velký přehled o tehdejším politickém a sociokulturním dění, nicméně měl za sebou jen základní vzdělání. Svoje vědomosti nabyl díky své matce a samostudiu.

Manželé Parksovi byli aktivními členy NAACP (National Association for the Advancement of Colored People), skupiny, která bojovala za práva Afroameričanů. Raymond byl aktivním členem a Rosa působila v místní buňce jako sekretářka. Oba se v roce 1932 podíleli na slavné kauze „Scottsboro Boys“, kdy obhajovali neprávem obviněnou skupinu Afroameričanů, která měla znásilnit dvě bělošky. Tehdy soud před kompletně bílou porotou prohráli.

Život Rosy Parks se změnil poté, co v roce 1944 získala práci na letecké základně Maxwell. Šlo o federální území, a tak zde neplatily alabamské segregační zákony. Rosa zde pracovala jako paní domácí a švadlena pro manžele Durrovi, bílý liberální pár, který se s ní spřátelil. Ti se k ní chovali jako k rovné, a dokonce jí v létě 1945 přispěli na studium školy v Monteagle v Tenessee, kde studovala rasovou rovnost a práva. Ten samý rok se jí na třetí pokus a navzdory zákonům Jima Crowa podařilo zaregistrovat k volbám.

 Odmítla uvolnit své místo bělochovi a navždy tím změnila Ameriku. Rosa Parks stála u zrodu konce rasové diskriminace

Rosa Parks se postavila nerovnosti tak, že zůstala sedět

V srpnu roku 1955 došlo k vraždě afroamerického mladíka Emmetta Tilla. Dvojice bělochů jej brutálně zavraždila poté, co měl údajně flirtovat s mladou bílou ženou, která byla na návštěvě u příbuzných v Mississippi. Jen čtyři dny před svým rozhodnutím nepřepustit své místo v autobuse, se zúčastnila obří demonstrace na podporu lidských práv ve světle úmrtí mladého nevinného chlapce. Tehdy se od jednoho z řečníků dozvěděla, že dvojice mužů, která Emmetu Tillovi sebrala život, byla propuštěna bez trestu. Rosy se to hluboce dotklo, neboť byl případ velmi medializovaný, a tak doufala, že bude spravedlnosti učiněno za dost.

Zřejmě i tento vnitřní žár ji 1. prosince 1955 přiměl zůstat sedět v autobuse na místě, které řidič vyhradil pro bílé. Autobusy tehdy byly v polovině rozděleny na zadní sekci pro „barevné“ a přední pro bílé, pokud už byla všechna místa vpředu zabrána, řidič poručil Afroameričanům, aby uvolnili své místo bělochům. Autobusy bývaly vzadu nesmyslně přeplněné, neboť lidé jiné než bílé pleti tvořili 75 % pasažérů. Afroameričané navíc museli kupovat jízdenku vpředu u řidiče, poté si vystoupit a znovu nastoupit zadními dveřmi.

Onoho dne tomu náhoda chtěla tak, že řidičem autobusu byl James F. Blake. Rosa se kdysi zařekla, že autobusem tohoto člověka už nikdy nepojede, někdy během roku 1943 totiž po zaplacení lístku odešla do zadní části vnitřkem autobusu, neboť pršelo. Autobusák ji ale vyzval, aby se vrátila a nastoupila zadními dveřmi, jak to vyžadují pravidla. Když Rosa vystoupila, zavřel oboje dveře, ujel a nechal ji stát v dešti.

Rosa Parks

O dvanáct let později nastoupila po práci kolem šesté hodiny večer do jeho autobusu směřujícího do centra města Montgomery, zaplatila lístek a šla se usadit do první řady určené pro „barevné“. Jak autobus nabíral zastávku po zastávce nové pasažéry, začínal se plnit. Na zastávce Empire Theaternastoupilo několik bělochů a neměli se kam posadit. James F. Blake si povšiml, že v autobuse stojí dva až tři bílí neusazení běloši, a tak opustil své místo a posunul ceduli označující sekci pro „barevné“ o řadu dál za Rosu Parks.

Proč nevstanete?
Nemyslím si, že je to nutné.
Pokud nevstanete, zavolám policii. 
Jen do toho.

Následně, jak bylo ve zvyku, požadoval, aby se všichni Afroameričané z řady zvedli a postavili se dozadu. V jedné řadě s bílými totiž nesměli sedět „barevní“. Na první výzvu sedící lidé nereagovali a na druhou se neochotně zvedli, aby uvolnili svá místa. Rosa Parks se jen přesunula k okénku a odmítla se pohnout. V tom momentu zatvrzele myslela na Emmetta Tilla, na něm dopuštěné bezpráví a rozhodla se diskriminaci postavit. Řidič autobusu se jí ještě několikrát pokusil přinutit vstát a nakonec zavolal policii.

Strážníci skutečně přijeli a nebohou ženu na místě zatkli. Cítila se poníženě a ještě v tom momentě se rozhodla, že už nikdy nepojede autobusem, který pro ni a všechny Afroameričany znamenal naprosté ponížení. Ještě ten večer se její přátele z NAACP složili na kauci a byla propuštěna z vazby. Nenávistí zaslepený řidič James F. Blake svým rozhodnutím přivolat policii nevědomky způsobil začátek konce rasové segregace.

Rosa Park sice nebyla prvním člověkem, který odmítl přepustit své místo, před ní to už udělali Bayard Rustin v roce 1942 nebo Sarah Louise Keys v roce 1952, ale tato vzdělaná, respektovaná, nerozvedená nonšalantní dáma byla přesně člověk, jehož nesmyslné a ponižující zatčení bojovníci za práva Afroameričanů potřebovali.

Rosa Parks

Bojkot autobusové dopravy v Montgomery

Když se o případu dozvěděla Jo Ann Robinson z organizace WPC (Women’s Political Council), ucítila příležitost a přes noc vyrobila 35 tisíc plakátů s výzvou k bojkotu autobusové dopravy. Zpráva se roznesla do černošských baptistických kostelů a novin, odkud se o ní dozvěděli všichni Afroameričané žijící ve městě Montgomery.

Cílem bojkotu bylo přestat jezdit autobusem do doby, než budou najati černošští řidiči a než bude zavedeno pravidlo, že ve středu autobusu si může sednout ten, kdo dřív přijde, ne ten, kdo má světlejší barvu pleti. Tři dny před začátkem bojkotu byla Rosa Park odsouzena k pokutě 14 dolarů. Odhodlaná dáma se proti rozsudku odvolala a právně napadla legalitu rasové segregace.

“Lidé říkají, že jsem odmítla přepustit své místo, protože jsem byla unavená, ale to není pravda. Nebyla jsme unavená fyzicky, ani žádným jiným způsobem, který by se odlišoval od každodenní únavy po práci. Ne, byla jsem unavená z toho, že se musím neustále vzdávat.

Jakmile nadešlo pátého, do autobusů nenastoupil žádný Afroameričan. Černošští taxikáři jezdili za cenu lístku na autobus, nicméně většina ze 40tisícové komunity „barevných“ šla do práce pěšky. Někteří až 30 kilometrů. Ten samý večer se na hoře Mt. Zion sešli lidé, aby probrali další strategii. Shodli se na utvoření organizace Montgomery Improvement Association a jejím prezidentem byl zvolen mladý a takřka neznámý člen baptistické církve Martin Luther King.

 

Policista stírá otisky Rosy Parks poté, co se „provinila“ sezením v autobuse

Rosa Parks

 

Bojkot autobusové dopravy v Montgomery trval těžko uvěřitelných 381 dní. Veřejná doprava byla prázdná, autobusy stály v depu a dopravce byl v těžké finanční ztrátě. Na konci tichého protestu stálo zrušení zákona segregujícího cestující v autobusové dopravě. To byl ovšem teprve začátek, bojkot vynesl do povědomí Martina Luthera Kinga, který se později stal hlavní tváří boje za lidská práva.

 

Pro Rosu Parks šlo o vítězství, které ale následovala řada malých proher a nepříjemností. Kvůli bojkotu byla propuštěna z práce a pracovní poměr ukončil i její manžel, neboť mu šéf zakázal mluvit o své ženě na pracovišti. V roce 1957 se museli přestěhovat do města Hampton ve Virginii, protože Rosu v Montgomery nikdo nechtěl zaměstnat. Nakonec si v Hamptonu našla místo jako hosteska v hospodě na škole pro „barevné“.

Stěhování na sever USA a kariéra lidskoprávní aktivistky

Neustále jí chodily vyhrůžky vraždou, a tak se na naléhání rodiny přestěhovala na sever USA do Detroitu. Ani zde však nepociťovala přílišnou změnu. Neplatily zde sice tvrdé segregační zákony jako na jihu, ale Afroameričané byli utlačováni jinak. Školy byly i zde rozdělené a „barevní“ byli odsouváni do ghett a bydlet v bělošských čtvrtích jim bylo fakticky znemožňováno.

 

Rosa Parks a Dr. Martin Luther King na večeři v původně segregovaném hotelu

Rosa Parkszdroj: Bettmann / Contributor / Getty Images

 

Další celonárodní úspěch oslavila v roce 1964, když se jí podařilo přesvědčit Martina Luthera Kinga, aby podpořil Johna Conyerse při volbách do sněmovny reprezentantů. Conyers je vyhrál a z Rosy Parks udělal svoji sekretářku. Pracovala pro něj až do roku 1988. Byla sice zavalena prací, ale i tak se snažila pomáhat na vícero frontách. Zaměřovala se na vzdělání, pracovní diskriminaci, navštěvovala školy, nemocnice i domovy důchodců.

 

Krom své oficiální práce byla i nadále hrdou aktivistkou. Spřátelila se s Malcolmem X, kterého považovala za svého osobního hrdinu, a bojovala proti nekončící diskriminaci. Silně prožívala pouliční bouře, které propukly v roce 1967 v Detroitu, pět let poté, co vedení města nechalo zbourat 10 000 budov kvůli stavbě dálnice. Jejich obyvatelstvo bylo ze 70 % afroamerického původu.

 

Následně spolupracovala s organizacemi, které chtěly zvýšit povědomí o násilí, kterého se dopouštěli policisté během zákroků proti Afroameričanům. Obzvláště se zasazovala za spravedlivé prošetření incidentu v Alžírském motelu (doporučuji oscarový film Detroit), při němž byli strážci zákona zavražděni tři nevinní mladíci. O lidská práva se zasazovala až do konce svého života.

 

Rosa Parkszdroj: Bettmann / Contributor / Getty Images

 

I přes svoji slávu však neoplývala penězi. Investovala je do boje za rovnost a v 70. letech hlavně do zdraví sebe a své rodiny. Kvůli žaludečním vředům byla i se svým manželem několikrát hospitalizována a její plat sekretářky a manželova penze sotva stačily na úhradu medikamentů. V jednom nelehkém období se dokonce musela obrátit na pomoc dobrovolných dárců a příspěvků z baptistické církve.

 

Její manžel zemřel v srpnu roku 1977 na rakovinu. Ten samý měsíc zemřel na stejnou nemoc i její bratr. Osamělá dáma se rozhodla přestěhovat ke své matce. Ta také trpěla rakovinou a Rosa se o ni starala po celou dobu finální fáze nemoci až do jejího úmrtí v roce 1979.

Rosa Parks, ač osamělá, bojuje za druhé až do své smrti

V 80. letech se rozhodla vrátit do boje za lidská práva. Žádní blízcí už jí nezbývali, a tak se rozhodla obětovat zbytek života pomoci ostatním. Spoluzaložila stipendijní nadaci Rosy L. Parks, která pomohla desítkám nemajetných dosáhnout středoškolského vzdělání a věnovala jí většinu ze svých peněz získaných z projevů.

 

V roce 1987 založila spolu s Elaine Eason Steele Institut Rosy a Raymonda Parksových pro vlastní rozvoj. Organizaci, která mladým lidem představovala důležitost lidských práv a pořádala zájezdy po Spojených státech.

 

Do konce života byla hrdou bojovnicí za lidská práva

Rosa Parkszdroj: Bettmann / Contributor / Getty Images

 

Když jí bylo 81 let, vtrhl do jejího domu Afroameričan Joseph Skipper. Řekl jí, že se k ní někdo chtěl vloupat a on ho zahnal, načež požadoval finanční odměnu. Rosa Parks mu ji poskytla, ale mladík chtěl více. Odmítla, a tak ji zbil a utekl. Otřesená dáma se na konto útoku vyjádřila, že mnoho bylo již vykonáno, ale jak je vidno, ještě zbývá dlouhá cesta do cíle.

 

Na stará kolena začala Rosa Parks trpět demencí, nezvládala platit nájem, a tak jí nájemník povolil bydlet ve svém bytě bezplatně až do jejího skonu. Zemřela 24. října 2005 ve věku 92 let.

 

Vedení měst Montgomery a Detroit na její počest dalo o tři dny později osadit přední sedadla městských autobusů černými stuhami. Pohřbena byla v rotundě amerického Kapitolu jako první žena v historii.

Redakcia spravodajstva PRESS.TV Zdroj:https://refresher.sk/